MgA. Jan Neubert (*1952) je současný český fotograf & svobodný umělec a.. .

Vystudoval na FAMU obor umělecká fotografie u profesora Šmoka a doc. Rajzíka. Kromě fotografování také učí na gymnáziu, je členem Asociace Profesionálních Fotografů, byl členem S.V.U. Mánes a Českého Klubu Velocipedistů-1880.

Vedle fotografií, drobných literárních poklesků a lehkých hudebních jazzových turbulencí /hraje na elektrický kontrabas vlastní konstrukce/, tvoří různé fantaskní objekty a pitoreskní plastiky, kde mu za výchozí materiál slouží převážně šrot. Maximálně preferuje volnost a svobodu uměleckého názoru a projevu.

Svými experimentálními fotografiemi, plastikami a objekty se představuje na mnoha výstavách doma i v zahraničí. Jeho práce jsou zastoupeny v soukromých sbírkách v Nizozemí, Norsku, Německu, Rakousku, Švýcarsku, USA a Francii. Své fotografie a články prezentuje také na stránkách časopisů Reflex, Playboy, Advanced foto, PhotoArt, Instinkt.....

V současné době žije v Dobřichovicích. 
Pana Neuberta jsme se zeptali na pár otázek.

Jste vnukem slavného fotografa Karla Neuberta, to on Vás přivedl k fotografii?

Když se narodíte do rodiny, kde při zpětném pohledu je moc výjimečných předků, tak vám to jasně naznačí, kudy se asi budete nebo máte ubírat! Pradědeček v roce 1877 v Praze na Smíchově zakládá úspěšnou tiskárnu s nakladatelstvím, která byla v rodině až do převratu do roku 1948.

Dědeček Karel Neubert fotografoval již kolem roku 1910 na barevné Autochromy a v první světové válce v Haliči/viz*/. Později ve třicátých letech si pořídil Leicu a hodně fotografoval na cestách a po světě. Byl majitelem a šéfredaktorem populárního obrazového týdeníku Pestrý Týden. V roce 1948, jako jeden z prvních v Evropě, připravoval pravidelné barevné přílohy do tohoto časopisu. 
Ale marně... V padesátých a šedesátých letech fotografoval už jenom pohlednice.

Můj otec, také Karel, na začátku padesátých let fotografoval barevně a stal se jedním z průkopníků barevné fotografie u nás. Za svůj život vytvořil asi 120 barevných knižních uměleckých publikací.

Babička byla akademická malířka, žačka Aloise Kalvody.

Tak vidíte, když se narodíte do staré zchudlé buržoazní rodiny s tradicí a nemáte kamarády a ještě neumíte číst, tak se zabavíte tím, co máte po ruce. A to byly ony staré časopisy Pestrého Týdne a obrazové publikace. Tady to nějak všechno u mě počalo.

Kdy jste sám začal fotografovat?

Jsem světoběžník s neklidnou duší, co miluje umění. Je to asi i tím, že jako desetiletý jsem strávil celé prázdniny v Leningradské Ermitáži. Otec fotograf tam pracoval na obrazové publikaci a celá rodina mu pomáhala. Tam jsem patrně získal lásku a schopnost pamatovat si obrazy. Vybudoval jsem si ve své hlavě rychloběžnou kameru, kterou se dívám na svět.

Svou první fotokomoru jsem měl ve věku 7 let pod postelí a fotil jsem tehdy Ljubitelem 6x6.“ Ale s fotoaparáty si hraji prakticky od doby, kdy jsem se poprvé nadechl na tomto světě. Měl jsem je v postýlce místo chrastítka. Vážně fotit jsem začal ale až na gymnáziu, když jsem dostal sovětský Zorkij s objektivem 1:2/50mm a fotil jsem hlavně spolužáky při vyučování, jak to tak bývá. Potom po hospodách a hudebníky. Táhlo mě to všude tam, kde bylo málo světla. Nerad používám blesk. A ten světelný objektiv to umožňoval. Vlastně v té době z těchto prostředí mnoho fotografií ještě nebylo. Snad občas něco málo v Mladém světě.

Váš dědeček je autorem nejznámějších a neustále užívaných panoramat Prahy?

Tady bych si Vás dovolil trochu poopravit. Ta známá panoramata a pohledy na Prahu jsou od mého otce také Karla, ale mladšího.

Po gymnáziu jsem se rozhodoval, zda půjdu na konzervatoř a hrát na kontrabas a nebo se věnovat fotografii. Mládí je vzdorovité a hledá. Ale děda mě přemluvil:.."tady budeš mít cestu snazší a ve fotografii jsme přece jenom více zavedení!".. Začal jsem se tedy připravovat na přijímačky na FAMU.

Co se stalo Vaším objektem focení?

Po absolvování vysoké školy jsem se živil výhradně zakázkovou fotografií. Krajiny pro kalendáře a na pohlednice, interiéry do časopisů a katalogů. Sklo. Prostě co přišlo. Moc jsem si nemohl vybírat. Vlastně jsem byl absolutně všestranně zaměřený. Příchodem digitalizace do oboru rázem vstoupilo mnoho lidí, kteří měli nápad, ale absolutně neovládali techniku fotografování. Tedy řemeslo. Vstupem dokonalejší a ještě lepší techniky ruku v ruce s prastarým kodakovským heslem:" Vy stisknete spoušť a ostatní uděláme za vás". Rázem poklesla kvalita obrazových materiálů. Což bylo a je alarmující.

Proto jsem začal vyučovat fotografii jako zrcadlo fenoménu doby. Jako jednu ze součástí dovedností člověka 21. století. Číst, psát, počítač, cizí jazyk a zachycování skutečnosti-fotografování.

Učím je žít a orientovat se v šílené době, kdy hlavním kritériem úspěšnosti často bývá jenom přepočítávání počtu nalovených kanců a mamutů. Přece si to, co jsem se učil celý život /skoro 60let/, nevezmu sobecky do hrobu.

Fotografii vyučujete také na gymnáziu, jak vnímáte rozdíl mezi dnešními začínajícími fotografy a sebou ve svých začátcích?

Zachytil jste výrazný rozdíl pohledu na fotografii? Spíše myslím všeobecný pohled na fotografii jako na umělecké dílo. Vím, že jsou dnes zcela jiné možnosti technického vybavení, zajímá mě spíš předmět fotografie, experimentování, dříve se fotily především krásné věci-Staré město, krásné ženy…dnes spící novorozeně v květináči…považujete to pořád ještě za focení?

V současné době dělám různé letní workshopy a učím na gymnáziu nepovinnou fotografii a ohromně se mi to líbí. Všichni se chtějí věnovat těm starším studentům, ale mě po zkušenostech na vysoké škole stále víc přitahují ti mladší a tvárnější. Oni ještě nejsou tak poznamenaní šíleným absurdistánem marketingových masáží a zpravodajství o stavu nalovených kanců a mamutů. Tady si myslím, že musíme začínat a ne za vším vidět jenom a pouze kalkul a znechucení. Zálibu v nechutnostech a ukázat ještě větší ohavnosti a násilí, nejlépe v přímém přenosu, aby to mělo ještě větší sledovanost! O tom život není. Připadá mi, že to tu již jednou bylo a jmenovalo se to tuším "Pád říše římské"!

Umění a fotografie je čistý odraz toho, co tady spolu žijeme! Problém je v tom, že nesoulad a to rozčarování současností si děláme my sami. Vždyť v každé populaci je pouze zhruba asi tak jenom 5-7% těch rozkladných nespolupracujících, ale o to víc slyšitelných křiklounů a bořičů všeho! Nic víc. Ale když jim pořád dáváme "demokraticky" prostor a stále jim ta slušnější většina ustupuje.. . Proč se divíme, kam to všechno spěje? Ale to je v každém oboru. Fotografii nevyjímaje. Proto je tady ta zjevná absence krásných fotografií. Ale ve skutečnosti tomu tak není. Ti gymnazisté jsou stále stejní, jako jsem byl i já v jejich věku.

Existuje podle Vás jasná definice pojmu „fotograf“? Kdo jím je? Člověk, který má dobré vybavení, nebo ten, jehož fotografie se lidem líbí…
Neubert
„Mnoho je povolaných, ale málo vyvolených“ platí i ve fotografii. Jasná definice neexistuje. Bez jisté znalosti řemesla to ale nejde. Ale bohužel, u fotografie to není tak prvoplánově zjevné. Je však mnoho cest co vedou k cíli...

Jste také autorem několika povídek, kde čerpáte inspiraci?

Psaní je má další vášeň. Povídky jsem začal psát tak cca před 15ti lety, ale jen sporadicky. Protože u nás doma v Dobřichovicích oddávám, tak jsem si začal psát svatební řeči pro každý jednotlivý pár a tak se člověk praxí docela slušně vyučí řemeslu převádět myšlenky v psaný text. A zase jsme u toho řemesla. Ale nejvíc tomuto umění mě naučil a možná to ani neví, Karel Hvížďala. On říká, „že člověku nemá být líto, že to co napíše, když to zase pořádně proškrtá.“ Vždycky jsem si psal všechny texty o sobě a na výstavy a do katalogů a nejen ve formě “Ich“. Ač mám plnou rodinu kunsthistoriků, píšu si to sám. Je to rychlejší a nikomu nic nemusím sáhodlouze vysvětlovat. Ale stačí se podívat pořádně okolo sebe na ten absurdistán! Život toť inspirace sama. Ta je všude okolo. Tady ji čerpám! Připravuji knížku povídek a ještě nemám vymyšlenou formu, zda to budou fotky s povídkami nebo jenom texty? Nevím.

Je nějaký mezník, kterého byste v oblasti fotografie chtěl dosáhnout? Splněný sen…

Když jsem byl mladý, tak jsem chtěl být slavným a úspěšným a postupem času zjišťuji, že je daleko důležitější, když se podívám do zpětného zrcátka svého života, že jsem byl slušným člověkem.

Pořízené fotografie dále upravujete, jaké vybavení používáte?

Celou svou dosavadní analogovou fotografickou kariérou mě provázely fotoaparáty Linhof, AsahiPentax a Nikon a nezbytná chemie. Doba digitální mě konečně vyhnala z temnot fotografické "komory" na denní světlo a teď sedím u stolu u počítače a celý ten čas se dívám do monitoru. Protože jsem třetí v řadě nepřerušené rodinné tradice fotografů a k tomu se ještě starám o fotografické archivy dědy a otce, potřeboval jsem opravdu kvalitní monitor. Vystřídal jsem jich několik. Ale až teď, když jsem si pořídil monitor EIZO CS240 jsem konečně spokojen. To je to, co jsem dlouho hledal.

Jan Neubert
v Dobřichovicích
20.1.2015

/*Viz/
Výstava na Pražském hradě a publikace Fotografové války 1914-1918
Brož/Myšička/Neubert/Rajman

http://www.neubert.cz