Vyprávějte nám o svých začátcích. Jak jste se k fotografování dostala?

Způsob, jakým vnímám svět kolem sebe a jak jej fotografuji, bezprostředně souvisí s mojí fascinací malbou. Vždycky jsem ráda kreslila a malovala, ale věděla jsem, že bych nebyla dost dobrá pro studium na univerzitě. Takže jsem sice upustila od kariéry malířky, ale stále jsem toužila po nějakém způsobu uměleckého vyjádření.

Mohlo by se říci, že jsem dítětem digitální fotografie. Odmala jsem ráda fotografovala, ale teprve před dvanácti lety jsem se naučila pořizovat působivější snímky. Zpočátku jsem ve fotografování nacházela způsob, jak uniknout od reality a znovu nabýt svoji energii. A fotografování se postupně stalo mým povoláním.

Jste zároveň ženou, umělkyní, matkou a manželkou. Jak jdou tyto role dohromady? Všichni víme, že dnešní ženy jsou všestranné a musí zařizovat různé věci najednou. Ale kancelářská práce se hodně liší od umělecké tvorby. Ta totiž vychází z lidských pocitů. Máte nějaký pevný pracovní postup?

Mít jako umělkyně pevný pracovní postup? To si nedovedu představit! Ale teď vážně. Myslím, že jsem měla štěstí. Můj manžel mi byl vždy oporou a přijal všechny nepříjemnosti, jaké přináší život s manželkou – umělkyní. Má dcera pomalu dospívá v silnou a nezávislou ženu a je tomu tak asi i proto, že jsem jí ukázala, jak sladit rodinný život s vlastní vášní. A pokud jde o mé dva syny, těm jedině prospěje, když vypomohou v domácnosti během mých cest nebo zatímco pracuji. Jejich budoucí manželky z toho budou mít určitě radost!

Moje rodina ví, že má práce se řídí ročním obdobím a počasím. Když chci určitou rostlinu zachytit rozkvetlou nebo když chci zaznamenat určitý meteorologický jev jako například tvorbu první námrazy, musím být ve správný čas na správném místě. Rostliny ani hmyz na mě čekat nebude a mráz roztaje, jakmile vyjdou první sluneční paprsky. O jediný den později být mohou pestré květy zhnědlé a nepěkné. Když je promeškám, musím na další příležitost čekat celý rok.

A pokud jde o ty pocity: ano, ty se dostavují. Při téhle práci máte emoce na horské dráze. My umělci jsme často přecitlivělí, ale to nás žene dopředu.

Fine Me
Find Me

A proč jste se rozhodla pro fotografování přírodních motivů?

Já vlastně nerada používám kategorie jako „fotografie přírody“ nebo „makrofotografie“. S výjimkou mých nejranějších fotografií se má práce vymyká definicím. Dlouho jsem nedokázala popsat, co vlastně dělám, až jsem narazila na výňatek z rozhovoru pořízeného v roce 1934 s polským malířem Wojciechem Weissem, členem hnutí „Mladé Polsko“. Právě on mé pocity vyjádřil slovy:

„Jsem naturalistou pořizujícím kroniku života. Nejsem realistou přesně popisujícím přírodu. Při malování jde o mé zrakové vjemy a o můj cit pro barvy. Chtěl bych, aby mé obrazy vyjadřovaly pocity, jaké jsem prožíval při kontaktu s přírodou a jejími neuvěřitelnými výtvory. Jde mi o vytváření harmonie barev a symfonie barevných tónů na úrovni opravňující jejich existenci.“

Jako matka tří dětí jsem po několik let musela zůstávat více doma. Delší cesty například za plenérovými fotografiemi ve vzdálených zemích nebyly možné. Ale mám svou vlastní zahradu obehnanou plotem, za nímž se rozprostírají louky – tedy dokonalé prostředí, v němž se s fotoaparátem mohu ponořit do světa flory a fauny.

Na něm mě nejvíc okouzluje, že rostliny a zahrady představují věčný pramen inspirace. To je pro mě velmi důležité, protože mám ráda nové nástroje, nápady a neobvyklé snímky. Pořád vymýšlím nové projekty týkající se fotografování květin a hmyzu. Chci zpochybnit stereotypní názor, podle něhož je fotografování květin jen přechodnou fází, z níž člověk vyroste.

Čím jsou vaše snímky tak jedinečné?

Po počátečním okouzlení extrémním zvětšením, detailní kresbou a ostrostí jsem se na věci začala dívat jinak. Místo tradičních makrofotografií jsem začala pořizovat impresionisticky laděné fotografie podobající se spíše obrazům. U nich hraje podstatnější roli hra barev a světel, zatímco požadavek na přesné znázornění okolního světa ustupuje do pozadí.

A když jsem objevila objektivy se závitem M42, byla jsem si jistá, že jdu správnou cestou. První komentáře připodobňující mé fotografie k obrazům mé přesvědčení ještě utvrdily. Staré objektivy se vyznačují plastičností, o níž si moderní objektivy mohou nechat jenom zdát. Možná nejsou dokonalé co do optických vlastností a mají i další slabá místa, ale právě proto jsou jedinečné – a tato jedinečnost je pro mě obzvlášť důležitá.

Dneska už není těžké pořizovat technicky bezvadné snímky. Skutečnou výzvou je sekat fotografie odlišující se od všech ostatních. Když to člověk umí, využije bokeh starého manuálního objektivu k vytvoření struktury podobné tahům štětce na malířském plátně. Zamilovala jsem si „pomačkané“ pozadí. Digitálně sterilní a dokonale ostrý obraz moderních objektivů mě neláká. Dnes už je tento postoj neoddělitelnou součástí mého stylu.

Poppy On the Wind
Poppy On the Wind

Vaše práce jsou prostoupené živými barvami a často užíváte i malířské náčiní. Potřebujete pro dodatečné úpravy hodně času?

Barvy jsou na mých snímcích extrémně důležité. Tím se liším od ostatních tvůrců. Líbí se mi pestré fotografie a hraju si jen s intenzitou barevných tónů. Při svých prvních pokusech s fotoaparátem jsem používala velmi syté barvy. Pak jsem přešla na pastelové barvy. Moje snímky z tohoto období jsou velmi světlé a mají bílé nebo bledé pozadí. Pak jsem se zase vrátila k barvám, ale tentokrát ke tmavším, těžším odstínům. To odráží i mé pocity a moji ženskou přirozenost.

Nikdy jsem nechtěla zobrazovat svět přesně takový, jaký je. Tohle přenechávám fotografům, kteří to dovedou lépe než já. Já chci světu představit svoje vidění světa jako pohádkového ráje. V každém z nás se skrývá kus dítěte a já bych si přála, aby moje snímky každému člověku pomohly navázat s tímto dítětem kontakt – i kdyby to mělo být jen na okamžik. Když se na svět podíváte dětskýma očima, zjistíte, že je mnohem napínavější, pestřejší a plný překvapení.

Co nejvíce efektů se snažím vytvořit už při fotografování. Proto snímky upravuji dodatečně asi méně, než si myslíte. V zásadě už jen trochu měním barvy tím, že si hraju s posuvníky.

Teď už nějaký čas používáte monitor značky EIZO. Osvědčil se při vašich pracovních postupech?

Jak už jsem řekla: barvy jsou pro mě velmi důležité. Potřebuji se stoprocentně spolehnout, že to, co vidím na obrazovce, je přesné.

První monitor, který jsem při své práci používala, byl překvapivě devatenáctipalcový EIZO FlexScan S1931. Byl to kancelářský monitor, takže neměl žádnou kalibraci ani podobné funkce. Ale v tom bych se tehdy stejně nevyznala. Ale FlexScan S1931 měl natolik dobré barevné podání, že při pozdějším pořizování kvalitního grafického monitoru jsem hned věděla, po jaké značce sáhnout. Zůstala jsem u monitorů EIZO – a už bych neměnila.