Tim Flach o kočkách, fotografické zručnosti, zvědavosti a autorských právech

Tim sleduje svůj vývoj od výtvarné a komerční fotografie k digitální fotografii a zdůrazňuje, jak důležité jsou pro preciznost jeho práce nástroje jako monitory EIZO a fotoaparáty Hasselblad. "Důvěra v to, co vidím na obrazovce, je pro mě vším," říká a vysvětluje, jak důležitá je věrnost barev a konzistence v jeho globálním publikačním pracovním postupu.

Pro Tima není fotografování koček jen o zachycení zvířat, snaží se najít hlubší význam. "Co se nám na nich líbí?" ptá se sám sebe. "Kočky si dělají, co chtějí. Možná kočka mnohým z nás připadá přitažlivější než pes, který čeká, až ho nakrmíme nebo vyvenčíme."

Na rozdíl od svých psích protějšků se kočky vyznačují tichou samostatností - evoluční zdrženlivostí, která je fascinuje a polarizuje. Tim se však nechce stavět na žádnou stranu v odvěké debatě "kočka versus pes". Spíše vidí kočky jako bohatou optiku, skrze kterou můžeme zkoumat naše vlastní impulsy, náklonnost a psychologii náklonnosti.

Ani divočina není Timovi cizí. Fotografoval jaguáry v brazilském Pantanalu, gepardy v Maasai Mara a dokonce i žraloky kladivouny u vzdálených pobřeží. Ironicky poznamenává, že často bylo snazší vyfotografovat nepolapitelného jaguára než nalákat domácí kočku do použitelného záběru. "Na psa stačí párek," směje se. "Ale kočka si říká: co z toho budu mít?"

Ale nejen fotografování vyžaduje disciplínu. Skutečná práce - dny, někdy týdny na jeden snímek - se odehrává v postprodukci. Tim a jeho tým pečlivě upravují soubory v neobvykle vysokém rozlišení (400 DPI místo obvyklých 300), aby zajistili, že čistota a barevná hloubka odpovídají konceptuální hloubce. Stejné úsilí je věnováno i textu. "Strávili jsme nad textem a výzkumem více času, než si lidé uvědomují," říká. Ve spolupráci s vědci a výzkumníky převedl tým složité poznatky o evoluci a chování koček do srozumitelného jazyka a vytvořil knihu, která je stejně intelektuálně náročná jako vizuálně ohromující.

Za každým Timovým obrazem se skrývá nejen finální portrét zvířete, ale také časově náročný proces. Nejde jen o hodiny strávené nad projektem, ale také o emocionální investici a uměleckou preciznost.

Timova práce nekončí, když stiskne spoušť fotoaparátu. Pro něj je to teprve začátek.

Jako vystudovaný malíř se na fotografie stále dívá jako na plátna: rozebírá je, přestavuje a čerpá z vizuálních principů, které ovládali už renesanční malíři. Experimentuje s jemnými změnami světelnosti, studuje kontrastní odstíny a využívá sfumato Leonarda da Vinciho - měkký přechod mezi světlem a stínem. "Malíři pochopili, jak prostřednictvím tónů a formy předávat emoce. Vždy se k této tradici vracím."

Podle Tima nejde jen o to, zda je snímek skutečný, ale také o to, do jaké míry splňuje naše očekávání, jak by měl vypadat.

Proto je v knize kromě videoobsahu s QR kódem a studiových záběrů i hlubší imperativ: upřednostnit autenticitu, aniž by se ztratila krása. "Nejde o to něco vyleštit, až to vypadá jako falešné. Jde o to jít tak hluboko, abychom přinesli zpět něco, co je upřímné, komplexní a doufejme, že trvalé."

Od svých začátků v roce 1983 viděl Tim několik kreativních odvětví, která zanikla nebo se změnila. "Když jsem začínal, existovali neuvěřitelní airbrush umělci, kteří pracovali se zrnitými texturami na velkých černobílých tiscích. Byli tu sazeči a grantoví promítači (mechanické zařízení pro zvětšování nebo zmenšování uměleckých děl tak, aby bylo možné obraz obkreslit). Tyto profese zmizely." Dnešní převrat je jiný ve svém rozsahu - a ve svých důsledcích.

"Největší výzvy jsou nyní existenční povahy," říká. Jestliže deepfakes a syntetické obrazy mohou napodobovat realitu, co se stane s fotografií jako důkazem? Co se stane, až snímek přestane sloužit jako svědek?

Jako příklad uvádí případ skandálu Windrush, kdy si archivář, který byl velmi dobře obeznámen s ikonickými fotografiemi imigrantů, všiml nesrovnalostí. Lidé na snímcích byli k nepoznání. Byly vygenerovány umělou inteligencí. "Nikdy to nebyly skutečné snímky," říká Tim, "To je stín, do kterého vstupujeme." Přesto zůstává oddaný pravdě, a to nejen prostřednictvím snímku, ale také díky společnému aktu jeho vzniku.

Timův vliv sahá daleko za hranice fotografie. "Viděl jsem, jak se moje práce přetavila do filmů," říká s odkazem na knihu "Více než člověk", jejíž snímky inspirovaly design tvorů ve velkých filmech. "Setkal jsem se s lidmi ve studiu Pinewood, kteří tyto bytosti vytvářejí. A myslím, že je to skvělé. Je skvělé vědět, že jste vytvořili něco, co mění způsob tvorby ostatních."

Co odmítá, je nevyžádané napodobování bez uvedení autorství, a co je ještě horší, automatizované shromažďování stylů pro komerční modely umělé inteligence. "Jeden vědec mi jednou řekl: 'Uvědomujete si, že jste jedním z nejkopírovanějších fotografů na internetu? To jsem si neuvědomil. Ale zjistil jsem, že lidé zadávají mé jméno do generátorů a můj styl je automaticky a okamžitě reprodukován."

"Jedna věc je ovlivnit jiného umělce. Něco jiného je nechat se sklízet platformami, které těží z vaší celoživotní práce bez uvedení autorství." Podle Tima je to jádro krize, které čelí nejen fotografové, ale všichni tvůrci. 

 

Kniha je pro Tima osobní záležitostí.  Od pečlivých úprav až po tiskové procesy v Číně. 

"To je to, co ji dělá tak bohatou," shrnuje. 

Od mé poslední knihy [Ptáci] uplynuly čtyři roky a nástroje se výrazně zlepšily. Doufám, že jsem se toho také trochu víc naučil. Doufám, že budu moci pokračovat [a vytvářet další knihy]. Ale kdo ví? Osud rozhodne."