Reference ColorEdge
Nefalšovaný pohled do nitra Země
Ulla Lohmann v osmnácti letech zvítězila v soutěži „Mladý badatel“ a za vyhrané peníze podnikla cestu kolem světa. I dnes, ve svých více než čtyřiceti letech, je stále světoběžnicí.
Současným domovem Ully Lohmann je obec Schäftlarn v Horním Bavorsku. Více než třetinu roku však tato úspěšná fotografka a filmařka tráví mimo domov. Reportáže z expedic a články o zážitcích Ully Lohmann se pravidelně objevují v časopisech jako National Geographic nebo Geo.
V rámci svého projektu "47 vrcholů" si Lohmannová dala za cíl zdolat a vyfotografovat 47 nejvyšších vrcholů evropských zemí za 470 dní. Těhotenství s jejím synem Manukem a celosvětová pandemie zabránily realizaci tohoto projektu v původně plánovaném termínu. Přesto vznikla poutavá prezentace.
Další těžiště její fotografické tvorby představují již dlouhé roky sopky. V osmi letech navštívila s rodiči ruiny Pompejí, v nichž poprvé spatřila ničivou sopečnou sílu. Od té doby se o sopky zajímá neustále. Uběhlo však ještě mnoho let, než se tato cestovatelka zařadila mezi první lidi, kteří stanuli u okrajů kypícího lávového pole sopky Benbow na ostrově Ambrym. Až v roce 1999 se v tichomořském státě Vanuatu ocitla na okraji sopečného kráteru. Jezero tekuté lávy rozlévající se v hloubi kráteru však mohli průzkumníci spíše tušit než spatřit na vlastní oči. Ullu okamžitě posedla touha sestoupit co nejníže do kráteru – hlouběji, než se odvážil kterýkoliv člověk před ní – a sledovat přírodní divadlo zblízka.
Zaostřeno na cíl
Neústupnost patří mezi základní charakterové rysy této fotografky a filmařky, která od té chvíle tvrdošíjně sledovala svůj cíl. Proto se přidala k expedici časopisu National Geographic, a to nejprve jako kuchařka. Když později v Austrálii vystudovala tvorbu životního prostředí a fotografickou žurnalistiku, začala prodávat první reportáže. Na jedné z výprav poznala alpinistu Bastiho Hofmana. Zamilovali se a od té doby pracují společně.
V roce 2014 se sen Ully Lohmann ocitl na dosah: Společně s přítelem Bastim a s francouzským vulkanologem Thomasem Boyerem sestoupili několik set metrů až na druhou ze tří hran kráteru Benbow. Avšak nenadálý déšť v kombinaci se sopečnými plyny proměnil povrch v žíravou a životu nebezpečnou horskou bystřinu, která drasticky narušovala nosnost lan a karabin. I přes okamžité ukončení sestupu se jim návrat zpět podařil jen s velkým štěstím. „Takové nezdary jsou neuvěřitelně frustrující. Jste kousek před cílem a najednou se musíte otočit a vydat se zpátky. To je opravdu těžké.“
Ani další pokus v roce 2015 nezačal o moc nadějněji: přes tři týdny museli členové výpravy ve vlastnoručně zbudovaných chatrčích na úpatí sopky přečkávat neustávající lijáky. „Připadám si jako polapené zvíře. Jen místo klece tu máme déšť,“ poznamenala si Ulla do svého deníku. Ale krátce před koncem čtyřtýdenní expedice se počasí projasnilo a skupina mohla přistoupit k sestupu do kráteru.
Z okraje kráteru slanili 150 metrů na první římsu. Pak dalších 110 metrů na druhou římsu – na místo, kde museli předešlého roku výpravu vzdát. Ale tentokrát měli větší štěstí. Poslední stopadesátimetrový sestup je zavedl až na nejnižší římsu. Stále více je přitom zahalovaly jedovaté výpary a dohlednost často klesala pod deset metrů. Ale dole byli odměněni výhledem, který se ještě žádnému člověku před nimi nenaskytl. Pouhých 50 metrů pod nimi vřelo jezero rudě zářící lávy, jejíž výtrysky sahaly až do výše 70 metrů. Vulkanolog Boyer změřil povrchovou teplotu. Hodnota 1276°C jej překvapila – byla o 200°C vyšší, než předpokládal. Ulla Lohmann přírodní představení zachycovala na dechberoucích snímcích. Zahaleni v žáruvzdorných oblecích odebrali společně s Boyerem vzorky lávy.
Začátek neobvyklé spolupráce
Pro Boyera představovala expedice z roku 2015 jen začátek. Také Ulla Lohmann se několikrát do roka vrací na Ambrym a udržuje čilé kontakty s ostrovany. „Už po mně pojmenovali tři děti,“ říká s potěšením čtyřicetiletá fotografka. Nejstarší Ulle je už osm let. Tato velká pocta je výsledkem charakteristického přístupu cestovatelky: vytrvalost, schopnost vcítit se do situace druhých a především srdečné vystupování jí umožňuje proniknout do cizího prostředí a nalézt cestu k místním lidem. K tomu patří i zvládnutí příslušného jazyka. Jedině tak si Ulla Lohmann mohla vydobýt důvěru kmene Anga v Papui – Nové Guinei.
„Hlavně Gemtasu mě bral jako vlastní dceru. A můj muž Basti ho zcela oficiálně požádal o moji ruku. Dokonce jsem věnem dostala prase,“ popisuje hrdá fotografka. Gemtasu mezitím zemřel. Za svého života si však na Ulle vyžádal neobvyklý slib: Gemtasu chtěl zachovat starobylou tradici a jako první po mnoha letech si přál podstoupit mumifikaci – stejně jako jeho otec, který byl do té doby posledním mumifikovaným členem společenství. Ullu pověřil dokumentováním procesu mumifikace. Když na ní došlo, Ulla se musela dlouho přemáhat, ale nakonec se rozhodla ujmout tohoto obtížného úkolu. Odměnu za její zdlouhavou práci představují jedinečné reportáže ze zcela neobvyklého prostředí a velkolepé snímky.
Druhé prožívání zážitků v Bavorsku
Po skončení expedic se Ulla vrací domů do Horního Bavorska, kde sama zpracovává snímky určené pro internet v barevném prostoru sRGB. „Ale při přípravě knih jsem do vydavatelství dříve často posílala fotografie ve formátu RAW,“ upřesňuje autorka. „Myslela jsem, že využijí možnost získat z mých snímků maximum,“ popisuje Ulla, „ale v knize pak fotografie bohužel často nevypadaly tak, jak jsem si představovala.“ Lohmannová v současné době používá monitor ColorEdge CG319X od společnosti EIZO a je nadšená: „Je neuvěřitelné, jaké barvy se z mých snímků najednou vynořují. Třeba sytě rudé odstíny na mých sopečných fotografiích najednou získaly úplně jinou intenzitu.“
Nyní fotografka odevzdává již zpracované snímky, aby se například při vydávání knih vyhnula dalším nepříjemným překvapením. „Když mám k dispozici ICC profil tiskového procesu a snímky zpracovávám v režimu softproof, můžu si být jistá, že i na papíře budou záběry vypadat tak, jak si přeji – tedy tak, jak jsem scenérii viděla ve skutečnosti a jak jsem ji chtěla zaznamenat,“ vysvětluje Ulla. K tomu jí velmi pomáhají kalibrační senzory vestavěné do jejích monitorů řady CG. Díky nim se obrazovky samy postarají o to, aby reprodukovaný obraz vždy přesně odpovídal datům. Kalibrace probíhá dokonce i v době, kdy Ulla cestuje po světě a k monitorům není připojen počítač. Doma může ihned začít upravovat své nejnovější fotografie a videa, aniž by se musela starat o technické záležitosti, jako je kalibrace monitoru nebo cokoli jiného.
Ulla Lohmann
Více informací o Ulle Lohmann najdete na následujících kanálech: